Dolce Vita

Koncept výstavy vychází ze základní myšlenky – prezentovat současnou mladou, kvalitní autorskou tvorbu ve skle. Zatímco sklo běžně vnímáme skrze design a užitné objekty, méně zřejmé – a pro mnohé stále překvapivé – je jeho použití jako plnohodnotného uměleckého média. Zde je důraz kladen na jedinečnost a originalitu. Nejde tedy jen o rozdíl ve funkci, ale o odlišný způsob uvažování o samotném objektu. Sklo je oproštěno od své praktické i dekorativní role a stává se autonomním materiálem, svébytným nositelem myšlenky, názoru i emoce.

Současná tvorba ve skle vzniká v prostředí, které je zároveň inspirativní i náročné. Technologická komplexnost, finanční i produkční limity a silná mezinárodní konkurence kladou na autory vysoké nároky. Právě tyto podmínky ale podněcují hledání nových cest, experimentování i formování osobitého výrazu. Výsledkem je živá a dynamická scéna, charakteristická velkou mírou autorské svobody i výraznou individualitou jednotlivých přístupů.

Výstava proto nenabízí jednotný obraz, ale spíše otevřenou, mnohovrstevnatou strukturu. Není pouhou přehlídkou technologií, jakkoli jsou rozmanité, ale především setkáním různých autorských strategií – od materiálového zkoumání po konceptuálně, osobně i společensky laděné výpovědi. Právě tato rozmanitost patří k nejvýraznějším kvalitám současného autorského skla. Autoři – jak již etablovaní, tak ti na počátku profesní dráhy – tuto situaci na výstavě přesvědčivě artikulují.

Výstava nenabízí jednotný obraz, ale otevřenou, mnohovrstevnatou strukturu. Není jen přehlídkou technologií, ale především setkáním různých autorských přístupů – od práce s materiálem po osobní i společensky laděné výpovědi. Právě tato rozmanitost patří k hlavním kvalitám současného autorského skla. Autoři napříč generacemi ji na výstavě přesvědčivě artikulují.

Luba Bakičová je sklářská experimentátorka, která se dlouhodobě soustředí na samotný proces vzniku a proměny skla. Zkoumá jeho chování při vysokých teplotách – někdy pracuje s čistým sklem, jindy ho kombinuje se žáruvzdorným betonem. Sklo v jejích dílech nepůsobí jako pevná hmota, ale jako materiál zachycený v pohybu díky přesně řízeným procesům. V expozici představuje kromě jiného zcela nový objekt Yes Name 2026. Tento objekt je tichým svědkem časoprostoru – hmotným záznamem. Existuje sám o sobě, bez vlastního příběhu. Teprve v okamžiku, kdy se dostává do interakce s pozorovatelem, získává dočasně smysl, funkci a význam. Ten se však postupně se vytrácí, souvislosti se rozpadají a neurčitost znovu převládne; objekt se vrací k sobě samému: k tiché, anonymní přítomnosti, plynoucí odnikud nikam.

Tvorba Kláry Horáčkové nemá jednotný, snadno rozpoznatelný rukopis. Proměňuje se v několika rovinách a reaguje na potřebu její hledat nové postupy i souvislosti. Objekt Purple Microcosm vychází z kontrastu dvou světů – přesně konstruované geometrie a organického principu přírody. Uvnitř hladké eliptické skořepiny se setkávají krystalické struktury. Mohou evokovat jak geologické procesy, tak organické formy přírody.

Tomáš Kučera prezentuje díla, jejichž charakteristickým rysem je práce s kontrastem – mezi průhledností a neprůhledností, hladkým a narušeným povrchem či geometrickou přesností a organickým tvaroslovím.

Matyas Pavlik ve svých pracích akcentuje výraznou barevnost i vlivy prostředí, v nichž žil. Rozmanitost kultur, stejně jako odlišná „chuť“ jednotlivých míst, formovala jeho způsob uvažování, pohled na obecnější otázky i jeho umělecký styl. Díky tomu jeho práce přesahují běžnou estetiku i středoevropský kontext.

Tvorba Michaely Spružinové patří k výrazně konceptuálním polohám současného autorského skla. Sklo zde není primárně estetickým materiálem, ale nositelem idejí a komentářem k vizuální kultuře, tělesnosti i společenským stereotypům. Její práce stojí na silném konceptu, ironii a vizuální nadsázce, díky nimž se stává nástrojem kritického myšlení. Fat Lady pracuje s konvenční představou krásy těla, kterou nechává narůstat do absurdních poloh. Materiálové řešení zároveň narušuje zažité vnímání skla a otevírá nové možnosti jeho uměleckého uchopení.

Klíčovým materiálem prezentovaných textilních výšivek sochařky Kateřiny Šťastné jsou skleněné korálky – tradiční sklářský produkt – který autorka posouvá do nových souvislostí. Prostřednictvím jejich ručního zpracování rozšiřuje možnosti práce se sklem mimo jeho obvyklé formy v nečekaných, intermediálních polohách.

Každý z vystavujících autorů tak pracuje se sklem jako s médiem, které není uzavřené v historii, ale je schopné ji přepisovat do nové výpovědi a oslovovat tak současné publikum.